Chtěl být hudebníkem. Ale zlákala ho interna. „Nabízí nejkomplexnější pohled na pacienta,“ říká přednosta kliniky

Jednou z nejvýraznějších tuzemských osobností oboru vnitřní lékařství je Petr Vojtíšek, současný přednosta Interní kliniky Pardubické nemocnice, která si letos připomíná 20. výročí své existence.

Snil jste o profesi lékaře už jako kluk?

Nikdy v dětství či mládí jsem o lékařské profesi nesnil. Chtěl jsem být muzikantem, což je moje velké hobby dodnes. A jednu dobu jsem uvažoval, že bych se stal novinářem. Rád jsem poslouchal v rádiu reportáže mého oblíbeného reportéra Karla Kyncla, který tehdy působil jako zpravodaj Československého rozhlasu v Americe, ve Washingtonu. To jsem si tehdy říkal, že být na jeho místě, to by bylo něco!

Jak tedy došlo k tomu, že jste se stal lékařem?

Vždycky mě lákaly spíš humanitní disciplíny. Na gymnáziu, když už šlo do tuhého a musel jsem se rozhodnout, kam na vysokou školu, jsem tušil, že na nějaký ryze humanitní obor to asi nevyjde. Přece jen, v 60. letech počty přijímaných studentů na tyto obory byly velmi nízké. Například jít studovat filozofii bylo v tu dobu téměř nemožné. Proto jsem hledal obor, který by byl tak trochu humanitní, měl bych šanci se na něj dostat a zároveň byl prestižní. Tak padla volba na medicínu. Navíc jsem ve svém okolí znal pár lékařů, kteří byli nejen skvělými doktory, ale také vzdělanými lidmi s všeobecným přehledem. To mi přišlo sympatické. Na gymnáziu jsem sice hrál na klavír a zpíval, ale věděl jsem, že nemám na to, abych byl špičkovým muzikantem. V muzice je hodně povolaných, ale velmi málo vyvolených.

A jaká byla vaše cesta k oboru? Jak jste přišel k interně nebo jak přišla interna k vám?

Bylo to vzájemné. Až do 5. ročníku studia medicíny jsem nevěděl, jakému oboru se chci věnovat. Interna mi začala být sympatická, když jsem se ocitl na praxi na 3. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Tehdy se tam vyskytovaly opravdu výrazné osobnosti a líbila se mi i atmosféra, která zde panovala. Internisté mi připadali jako moudří, všeobecně vzdělaní lidé. Navíc jsem člověk spíše konzervativnějšího ladění. Nejsem typ razantního chirurga. Preferuji přístup „Dvakrát měř, jednou řež“.

 

Čeho si na interně ceníte?

Co je na interně pozitivní, ale zároveň těžké, je její bezbřehý rozsah. Není v silách člověka obsáhnout ji v celé její šíři. Přesto na určité úrovni stále poskytuje nejkomplexnější pohled na pacienta.

Co vás na práci lékaře nejvíce naplňuje?
Jednak je to výzva, aby člověk alespoň na určité úrovni svou práci zvládnul a aby se za ni nemusel stydět. Občas přináší i určitý pocit uspokojení, když někomu pomůžete a máte dojem, že pácháte dobré skutky.

Mění se podle vás přístup lékařů k medicíně?
V praxi se setkávám se studenty, kteří jsou skvělí a hned bych je vzal, ale pak i s těmi, u nichž ani nevím, proč na medicínu šli. V něčem jsou mladí lékaři sebevědomější než my, možná ne tak ustrašení, ale i to má svoje pozitiva a negativa. Někdy by jim zase slušelo víc pokory. Právě pokora je naprosto zásadní vlastnost, kterou by doktor měl mít. Ale to koneckonců platí v každé profesi.

Jak vidíte internu do budoucna?
To je těžká otázka. Interna prošla zajímavým vývojem. Od začátku 90. let u nás došlo k atomizaci interny, kdy se tento jednotný, široký obor začal rozpadat na jednotlivé podobory, které se čím dál tím více osamostatňovaly. Jsem vděčný tehdejšímu vedení Pardubické nemocnice, že už v roce 1990, jakmile se otevřely hranice, jsem měl možnost působit ve fakultní nemocnici ve francouzském Grenoblu. Když jsem tam poprvé přišel, hledal jsem interní kliniku, ale v celé fakultní nemocnici jsem ji nenašel, protože byla rozčleněna do jednotlivých podoborů. Tehdy jsem si myslel, že tudy vede cesta a podle tamního pracoviště kardiologie jsem začal po návratu do Pardubic pracovat na tom, aby zde vzniklo podobné komplexní kardiologické centrum. Jsem rád, že se to po mnoha letech usilovné práce podařilo.

Kardiologické oddělení Pardubické nemocnice, které je součástí interny, je i odborníky považováno za vaše povedené dítko…
Ano. A jeho kmotrem byl pan doktor Feřtek.

Je něco, co byste třeba udělal jinak než tehdy?
Asi ne. Ale co se týče interny, kladu si dnes otázku, jestli cesta její atomizace byla ve všech aspektech správná. Tenkrát to byl trend. Nyní o tom tak jako tehdy přesvědčený nejsem, ale asi to byl nutný a přirozený vývoj. Teď už se však zas pokorně vracím k široké interně. V tuto chvíli si myslím, že je nejlepší symbióza obou těchto přístupů. Aby tady byli specialisté – kardiologové, gastroenterologové a další specialisté. A vedle nich existovali všeobecně erudovaní internisté. To by bylo fajn. Na úrovni okresních, regionálních nemocnic je interna v širším pojetí nezastupitelná. V krajských a fakultních nemocnicích by měla být specializovaná pracoviště.

Jak vnímáte pacienty? Proměnilo se v čase i jejich chování? Pokud ano, tak v čem jsou jiní?
Mám dojem, že ano. Když jsem začínal, převažoval přístup, kdy platilo, že co řekne doktor, to většina pacientů brala. Dnes se čím dál tím víc dostává do popředí přístup, kdy pacient je pro lékaře partnerem. Pacient má právo ptát se a nebýt jen slepým příjemcem toho, co mu doktor sdělí. To si myslím, že je správné. Nesmí se to však přehoupnout do opačného extrému, kdy pacient si o své chorobě něco zjistí na internetu a pak se domnívá, že o ní všechno ví a když se doktor nechová přesně podle představy, kterou si přečetl na internetu, považuje ho za nekompetentního. Jenže lékař má na rozdíl od pacienta kromě 6 let studia medicíny také x let zkušeností z praxe.

Kdy má lékař dobrý pocit ze své práce?
Když od něj odchází spokojený pacient.

Co by správnému lékaři nemělo chybět?
Vzdělání, kompetence a pokora.

Jaké jsou vaše záliby?
Mým koníčkem číslo 1 je muzika. Od 6 let jsem chodil do hudební školy a hrál na klavír. Od 14 let jsem pak přidal kytaru. Od 16 do 19 let jsme měli na gymnáziu v Čáslavi studentskou bigbítovou kapelu. Od roku 1971 do roku 1978 jsem zpíval v Praze ve Vysokoškolském uměleckém souboru a od roku 1973 vlastně dodnes v pražském komorním souboru Canticorum iubilo. Na stará kolena jsme si pak s kamarády vzpomněli na naše mládí a v roce 2004 jsme založili kapelu Simulantenbande.

Jak vznikl její název?
Nejdříve padl návrh, ať se jmenujeme podle slavného alba kapely Beatles Doctor Peter's Lonely Hearts Club Band, ale nechtěl jsem, aby v názvu figurovalo moje jméno. Tak jsme vymysleli Failing Hearts Blues Band, tedy Blues Band selhávajících srdcí. To se mi docela líbilo, ale název byl dlouhý a vypadalo by to, že máme v repertoáru jen blues. A my hrajeme především bigbít. No a pak jsme si vzpomněli na Švejka, kde se říká, že „das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande“, tedy, že „všichni Češi jsou jedna banda simulantů“. Mám dojem, že v tu dobu byl zrovna někdo z kapely i nemocný, takže ta slavná věta zazněla. Najednou jsme se na sebe všichni podívali a bylo jasno. Chtěli jsme tím dát také najevo, že nejsme žádné rokenrolové stars, že sami sebe nebereme zas tak úplně vážně. Ale pozor, muziku vážně samozřejmě bereme!

A máte i další koníčky?
Určitě historii. Dnes, kdybych se rozhodoval, co chci dělat, tak bych šel studovat historii. Četba historických knih mě moc baví. A také cestování po Evropě. Poměrně často se vracím do Francie. Naopak třeba exotika mě tolik neláká.