„Medicína je detektivka,“ říká první přednosta Interní kliniky Pardubické nemocnice Jiří Kvasnička

Jeden z bardů české kardiologie, profesor Jiří Kvasnička, se narodil 12. března roku 1934. Po studiu na Českém vysokém učení technickém v Praze v letech 1952–1953 absolvoval v letech 1953–1959 Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Po promoci nastoupil v roce 1959–1960 jako sekundární lékař na chirurgické oddělení nemocnice v Novém Bydžově. V roce 1960 zamířil do Hradce Králové na I. Interní kliniku, kde se vypracoval až na jejího přednostu. Tím byl od roku 1993 do roku 2000. Odtud vedly jeho kroky na nově zakládanou Interní kliniku Pardubické nemocnice. V jejím čele stál od roku 2003 do roku 2010.

Jaká byla vaše cesta na Interní kliniku Pardubické nemocnice, která v tomto roce slaví 20. narozeniny a jejímž historicky první přednostou jste v letech 2003 až 2010 byl? 

Koncem 90. let jsem končil jako přednosta na interní klinice v Hradci Králové, kde se tehdy přísně dodržovalo to, aby člověk odcházel z místa šéfa v 65 letech. Když jsem tenkrát přemýšlel, jak dál, tak se ozval někdejší ředitel Pardubické nemocnice Jan Feřtek, jestli bych nechtěl dělat přednostu Interní kliniky v Pardubické nemocnici, což mi přišlo docela vhod. Toto pracoviště jsem znal, s primářem Petrem Vojtíškem, který byl v určitém smyslu mým žákem, také.

Jak dlouho jste na Interní klinice Pardubické nemocnice působil?

Přednostu jsem zde dělal v letech 2003 až 2010. Pak se v Pardubické nemocnici řada věcí měnila. Dostal jsem nabídku pracovat v Agelu, kde jsem byl na plný úvazek. Poslední dva roky jsem měl dva malé úvazky – jeden v Agelu a druhý v Pardubické nemocnici. Oba jsem skončil v prosinci minulého roku.

Jak hodnotíte práci na Interní klinice Pardubické nemocnice? Co vám dala?  

Spíš bych se měl ptát jiných, jestli jim něco dalo to, že jsem jí šéfoval. Přiznám se, že jsem tu byl přednostou docela rád, protože medicína se tady dělala dobrá. Primáře Petra Vojtíška jsem znal a to, že jsem se stal jeho nadřízeným, naše přátelství naštěstí nezhatilo. Vycházeli jsme si vstříc a fungovalo to. Stejně tak na nynějším interním oddělení, kde dnes dělá primáře Petr Vyhnálek. Tehdy byl primářem Josef Hájek a já měl zpočátku trochu obavy, jestli si padneme do noty. Jak to však v životě bývá, padli jsme si do noty výtečně. Práce zde byla příjemná. V té době se tu začaly ve větší míře provádět různé invazivní zákroky na srdci, spousta věcí byla nových. Nechybělo nadšení a lidé tady byli hodně motivovaní. Díky tomu všemu zde vzniklo velice dobré interní oddělení.

Co osobně považujete za největší úspěch Interní kliniky?

Vznikla tady kvalitní kardiologická medicína v širokém rozsahu. Z pracoviště okresní nemocnice se klinika změnila v komplexní centrum, které může konkurovat pracovišti v Hradci Králové. Kardiologie se tu zvedla opravdu hodně.

Interní klinika slaví 20. výročí. Co byste jí popřál?

Přál bych jí, aby dobře fungovala. Když nezůstaneme pouze u klišé, bylo by fajn, aby prosperovala nejen po odborné stránce, o čemž nemám vůbec žádné pochyby, ale i lidsky. Aby tu byl dobrý kolektiv lidí, pro něhož je práce v určitém smyslu i zábavou. Upřímně řečeno, pro mě vždycky byla medicína také zábavou a zároveň napínavou detektivkou.

Jak se to projevovalo?

Přišel ke mně například pacient, který byl předtím třikrát vyšetřen lékaři jiných oddělení pro bolesti dolní čelisti. Teprve u nás jsme zjistili, že jeho potíže mají srdeční původ.

Co vás přivedlo k medicíně?

Pocházel jsem z rodiny důstojníka, který měl špatný kádrový profil. To se pak odrazilo v tom, že po absolvování gymnázia jsem mohl jít studovat pouze na České vysoké učení technické, protože tehdy se tam nikdo nehlásil. Po roce na technice jsem se ale rozhodl, že půjdu na medicínu. Tenkrát jsem obeslal všechny medicínské fakulty v tehdejším Československu. Dostal jsem odpověď jen od dvou, z Košic a Olomouce, kam jsem nastoupil.

Medicína tedy nebyla vaším snem od dětství?

Ne. Jsem absolventem kvalitního gymnázia. Na technice jsem byl nespokojený hlavně proto, že jsem se vlastně nemusel vůbec učit. To mě neuspokojovalo. A jeden můj starší dobrý přítel dělal medicínu a přivedl mě k ní.

A k interně jste došel jak?

Začínal jsem na anatomii, pak na patologické anatomii. V té době můj starší dobrý přítel pracoval na interně, kde jsem se seznámil s profesorem Pavlem Luklem. Tomu jsem dělal pak dělal „fiškuse“.

V čem si vás interna získala?

Myslím, že jde o obor, u něhož stále platí, že je to vždycky detektivka. Šíře záběru je tu obrovská. Když je lékař dobrým internistou, neprošvihne onemocnění ledvin nebo plic a dalších orgánů, i když je specialistou v kardiologii.  

Dá se říct, jak se váš obor během let proměnil?

Velice. Viděl jsem to i v zahraničí, kde jsem strávil 4 roky. Byl jsem rok ve Velké Británii, rok ve Švédsku, nějakou dobu v Americe a pak v Kuvajtu. Západní medicína se vyvíjí jiným směrem. A to cestou větší specializace. U nás má vývoj v medicíně, stejně jako společnost, trochu sklon setrvávat ve svých stereotypech.

Co tím máte na mysli?

U nás to někdy je tak, že když někdo před 30 lety léčil vodu v břiše tím, že ji vypustil, tak má tendenci to dělat dodnes, ačkoliv v současné době by k tomu vzdělaný gastroenterolog přistoupit neměl. Některé stereotypy, které se předávají z jedné generace na druhou, mají velmi dlouhý život a změnit je se často nedaří. To beru jako velkou chybu, protože medicína dělá obrovské pokroky.

Co s tím?

Myslím, že cestou je specializace.

Jak byste motivoval lékaře k tomu, aby se věnovali interně?

Na současném světě mi vadí a možná ze mě mluví jen staroch, že vidím jen vzácně člověka, který by měl o medicínu opravdový zájem. Dnes mi přijde, že se někdy věci řeší hlavně přes finance. Řada lidí si vybírá podle jednoduchého schématu, aby v práci nebylo moc práce, ale dost peněz. A tohle změnit je velmi složité. To by se musela změnit celá společnost. A jak motivovat k zájmu o internu? Vždycky je to o lidech.

Ostatně, to byl i váš důvod, proč jste si internu vybral.

Přesně tak. Člověka by zaměstnání mělo bavit. Důležité ale je, aby měl možnost pracovat v dobrém kolektivu.  

Co by podle vás nemělo chybět dobrému lékaři?

Široké vzdělání, a tím nemyslím jen to medicínské. Vzdělání je balast. A víte proč? Dříve lodě, než vypluly, musely být naplněny balastem, tedy kamením, aby se nepotopily. Vzdělání je to, co drží člověka nad vodou. Může vám pomoct přemoct všelijaké situace, dobré i zlé. Lékař by měl být samozřejmě odborně zdatný. A také vlídný k pacientům. Bez toho to nejde.

Změnil se během těch let přístup pacientů?

Změnila se celá společnost. Ale dobrý doktor by přístup k pacientům měnit neměl. Stále by měl být vlídný. Když jsem začínal, byl jsem první rok po studiích v Novém Bydžově. Jednou jsem na chirurgii ošetřoval na ambulanci pacienta, staršího pána. Měl zhnisanou patu. Tehdy v Novém Bydžově pracovaly jako zdravotní sestry jeptišky a ty mi tenkrát říkaly: pane doktore, vy byste určitě udělal tohle, toto byste vyřízl, vždycky jste chtěl tento nůž, že? Ale i přesto jsem tu patu neošetřil dobře. Pak jsem pacienta opakovaně kontroloval a on mně pak vždycky přinesl dvě hrušky. Prostě, byl to hodný člověk a já se snažil být hodný doktor.

A dnes?

Je řada pacientů, kterým dáte k dispozici svou odbornost, kterou umíte, a tím to končí. Ale pak je mnoho pacientů, kde kromě odbornosti cosi přeskočí a stanete se tak trochu přáteli. Myslím, že tyto vztahy vznikají neustále a záleží jen na konkrétních lidech.

S někým si člověk zkrátka „sedne“, s jiným je ten vztah čistě profesionální.

Přesně tak. V současné době je ten vztah trochu pokřivený tím, že na všechno máte přístroje. Už se nestává, že by si lékař sedl k pacientovi, držel ho za ruku a přemýšlel, jaká léčba by pro něj byla nejlepší. Ale málo platné, přístroje berou z našeho oboru trošku toho humánního.

Jaké jsou vaše záliby?

V mládí jsem docela dost sportoval. Hrál jsem tenis. V posledních 10 letech už jsem ale neměl moc protihráče a ani se mi tolik nechtělo. Tak jsem začal hrát golf. Teď bohužel nejde ani jedno a ani druhé, protože nemám v pořádku kolena. Baví mě ale filozofie a historie, hlavně středověk. A také středověká muzika.

Z čeho se teď nejvíc těšíte?

Těším se na každé nové ráno. A mám dost širokou rodinu, s kterou jsme ve velmi dobrých vztazích. Jde o tři pravnuky, od 1 do 6 let, pak o vnuka a vnučku a dceru a syna. Je mi potěšením se s nimi stýkat. A doma si ještě píšu jakousi medicínskou práci, takže je stále co dělat.