„Díky práci na interně neumím dodnes zahálet,“ říká bývalá staniční sestra

Anežka Zapletalová působila na interně v Pardubické nemocnici jako staniční sestra v letech 1955–1971. Na co ráda vzpomíná? Jaké to bylo pracovat na oddělení společně s jeptiškami? A co by popřála Interní klinice k 20. narozeninám? Odpovědi na tyto otázky najdete v tomto rozhovoru.

Jaká byla vaše cesta na internu v Pardubické nemocnici?

Od roku 1952 jsem v Pardubicích studovala zdravotnickou školu. Tam jsem se dostala tak, že nám na měšťance po závěrečných zkouškách bylo řečeno, že studovat dál mohou jít pouze dvě z nás. Kolegyně si vybrala pedagogické gymnázium, ale tam byly talentové zkoušky na zpěv a kreslení, tak jsem si říkala, že to pro mě vhodné asi nebude. Ale naproti sídlila zdravotnická škola, tak mi určili, že mám jít studovat sem.

Co se dělo poté, co jste dokončila zdravotnickou školu?

Když jsem v roce 1955 dokončila zdravotnickou školu, dostala jsem dopis, že mohu nastoupit do nemocnice v Pardubicích. Ze dvou tříd nás takových bylo pět, ostatní šli do pohraničí. Pamatuji se, jak jsem tehdy přišla do velké posluchárny nemocnice, kde už na mě čekala tehdejší vrchní sestra, jeptiška a úžasná žena, a prohlásila: „No, to je dost, že jsi tady!“ Pak už jsem normálně sloužila na interně, od nevidím do nevidím. Jedno patro bylo civilní, v druhém působily jeptišky. Ty odešly v roce 1958. Poté přišel primář Bedřich Herrmann a začala skutečná medicína.

Jak se to projevovalo?

Začal řád. Jeptišky předtím po oddělení chodily jak cukřenky, vše se odehrávalo v poklidu. Pan primář Herrmann internu ohromně pozvedl. Hlavně díky němu jsem po medicínské a ošetřovatelské stránce hodně vyrostla.

Kolik vás tehdy bylo na oddělení?

Na 62 pacientů byly standardně dvě sestry a staniční. Při odpolední službě jedna sestra, stejně tak při nočních či víkendových službách.

To muselo být hodně náročné…

Bylo. Ale všichni věděli, co mají dělat a nebylo tolik papírování jako dnes.

Jenže v roce 1971 jste musela z oddělení odejít. Proč?

I v nemocnici už začala bohužel vládnout politika. Pan primář Herrmann prohlásil, že vpád vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 vnímá jako okupaci Československa a musel odejít. S ním i vrchní sestra a staniční sestra z prvního patra. Já jsem byla upozorněna, ať si hledám jinou práci, že jakmile jedna kolegyně dodělá školu, půjde na moje místo. A tak jsem internu opustila a šla pracovat do zdravotnické školy.

Interna byla vaším vysněným oborem?

Přiznám se, že po studiích bych šla raději na chirurgii, kde jsem byla předtím na praxi. Tam byl frmol, akce, zatímco na interně bylo vše hodně konzervativní, ale velmi náročné. Na oddělení leželi lidé s infarkty třeba 6 týdnů. Pak se jim dovolilo pomalu rehabilitovat. Pamatuji si jednu šílenou noc, kdy mě v noci poslali za nějakým pánem, který cestoval vlakem na Slovensko a selhávalo mu srdce. Do toho jsme ještě ten večer přijali muže s infarktem. Celou noc jsem se o tyto dva pacienty intenzivně pečovala. A když se muž z vlaku zklidnil, pán s infarktem zemřel.    

Co vás tedy na práci na interně naplňovalo?

Ve zdravotnictví jsem prožila téměř 50 let, hlavně v Pardubické nemocnici a na zdravotnické škole. Já už jsem taková, že když něco začnu, tak to pak dělám naplno. Když pan primář stál o to, abych se po porodu svého syna brzy na internu vrátila, vozila jsem ho někdy v roce a půl na šestou hodinu do jeslí. Díky práci na interně neumím dodnes zahálet, ale možná právě proto jsem se dožila 85 let. 

Co by podle vás nemělo chybět správné zdravotní sestře?

Začínala jsem s jeptiškami, které byly skvělými ošetřovatelkami. Hodně nás naučily. Dokázaly i v těžkých chvílích zachovat klid, měly v sobě obrovskou empatii.

Co byste popřála Interní klinice, která slaví 20. narozeniny?

Aby si zachovala ducha, který měla za nás, aby se z ní neztratil lidský přístup, ale přitom současně využívala všech možností, které dnešní moderní medicína nabízí.