Mohl být hercem. Ale nechtěl být hladový. Tak se stal Josef Hájek internistou v Pardubické nemocnici

V mládí působil v ochotnických divadelních souborech a hrál řadu rolí. Jak sám s úsměvem říká, dokonce i mužských a kladných! Proto zvažoval studium na JAMU. Pak se prý ale opakovaně zahlédl v zrcadle a zároveň se zalekl jednoho známého přísloví. Protože nechtěl být hladový, stal se lékařem, který celý svůj profesní život spojil s Pardubickou nemocnicí. Řeč je o emeritním primáři Interního oddělení Interní kliniky Josefu Hájkovi.

Jaká byla vaše cesta na internu?

Na internu jsem se dostal přes onkologii a chirurgii. Nikdy jsem tohoto kroku nelitoval. Interně se věnuji celý život s láskou, a to až dodnes.

Celý svůj profesní život jste spojil s Pardubickou nemocnicí. Proč?

V Pardubické nemocnici jsem působil od vojny a mám ji rád.

Byl jste historicky prvním primářem Interního oddělení Interní kliniky, která slaví 20. narozeniny. Co byste jí popřál?

Hodně zdaru a úspěchů.

Co berete jako největší úspěch Interní kliniky?

Myslím, že celkově je na velmi dobré úrovni. Osobně mám velkou radost, že se nám podařilo hodně pozvednout endoskopii, která má v Pardubické nemocnici vysokou kvalitu. Je to velká zásluha primáře Petra Vyhnálka. Ten se opakovaně učil v Německu od kolegů, kteří byli ve svém oboru považováni za nejlepší na světě.  

Co pro vás osobně interna znamená? Hodně lidí říká, že je to velmi složitý obor.

Je to v medicíně asi nejvšestrannější obor, ale jeho podobory se rozvinuly tak úžasným způsobem, že už není v silách člověka, aby celou internu zvládl do posledního detailu. Internista by měl mít alespoň povrchní přehled o všech podoborech, ale zároveň dostatečný na to, aby věděl, k jakému specialistovi má pacienta poslat.

Takže cesta specializace je podle vás i v případě interny správná?

Určitě.

V čem je kouzlo interny pro vás? Proč jste si ji vybral?

Vybral jsem si ji proto, že nabízí nejcelistvější pohled na medicínu a zasahuje do mnoha oblastí.  A naskýtá se u ní nejvíc pátracích možností. Vždycky jsem si potrpěl na to, že se ke mně sbíhali pacienti, u nichž se nemohlo přijít na to, co jim je. To mě celý život bavilo nejvíc. Když jsem začínal, přicházely ke mně celiakální sprue z celé republiky. V té době se tato diagnóza prakticky neznala. Dnes už se zas o ničem jiném pomalu nemluví. Byla i celá řada dalších onemocnění, na které jsem se přímo specializoval, protože se jim nikdo nevěnoval.

Jaká byla vaše cesta k medicíně? Byl to váš dětský sen, že se stanete lékařem?

Vůbec ne. Hrál jsem rád divadlo a myslel si, že se stanu hercem. Tehdy mě od toho ale zradil můj nejlepší kamarád, když mi položil otázku: „Proč si myslíš, že se říká, že mám hlad jako herec?“ To mě tak vylekalo, že jsem se nakonec rozhodl jinak.

A jak vás napadla medicína?

Moje teta, tatínkova sestra, byla lékařka. Jako dítě jsem u ní pobýval o prázdninách a jezdil s ní sanitou po návštěvách. V té době jsem získal k medicíně vztah. Po herectví zkrátka byla první na řadě.

Kdy se to zlomilo, že nebudete hercem, ale lékařem?

Už při studiích na gymnáziu jsem věděl, že půjdu na medicínu. Původně jsem byl přesvědčený, že budu dělat psychiatra. Ve 2. ročníku vysoké školy jsem v Brně nastoupil na psychiatrii jako pomocná vědecká síla. Můj první školitel se na sraz se mnou dostavil o hodinu později s čerstvou strangulační rýhou po oběšení, s tím, že ho zrovna odvázali. A druhý kolega, s kterým jsem seděl v kanceláři, pak přivítal uklízečku se slovy: „Jestli mi ještě jednou ukradnete peníze, tak se vážně rozzlobím!“ Tyto dva zážitky mi stačily k tomu, abych psychiatrii opustil a rozhodl se pro internu.

Jak se podle vás v průběhu času interna proměnila?

Velmi a opravdu úžasně. Člověk vidí neuvěřitelný pokrok. Například při likvidaci kamenů ve žlučových cestách. Dříve se to řešilo složitými operacemi, které navíc měly dosti velkou úmrtnost. Dnes se pacientovi jeden den vyndají kameny a druhý den jde domů. To je neuvěřitelné. Na druhou stranu třeba u rakoviny slinivky nebo jícnu bohužel stále nejsou vyhlídky pacientů na jejich vyléčení.

Jak to vidíte se zájmem mediků o internu?

Dnes se lékař musí rozhodnout, jakou specializaci chce dělat. Osobně si nemyslím, že by byl o internu menší zájem. Ale pokud to někdo tvrdí, tak bych to možná přičítal tomu, že v medicíně začíná být převaha žen. A pro ně je tento obor velikou zátěží, pro ně se hodí spíše menší obory.

Změnil se podle vás v průběhu let přístup k pacientům?

Mám pocit, že velice, ale je to můj subjektivní názor a je možné, že už trochu zavání senilitou. Když jsem začínal, peníze jsme moc neřešili. Dodnes si pamatuji, že za noční službu jsme dostávali 13 korun, za sobotu a neděli 56 korun a byli jsme v práci neustále, protože nás to bavilo. Dnes mi přijde, že někteří lékaři už trochu nevědí, co by chtěli. Nechci generalizovat, jsou samozřejmě výjimky, ale trend je takový. Obávám se, že ani vztah k pacientům nemá určité procento doktorů takový, jaký by mít mělo.

Dá se to podle vás změnit?   

Je to dobou, ve které žijeme.

Kdy jste měl jako lékař pocit z dobře vykonané práce?

Protože sám sebe považuji za dosti kritického člověka, tak jsem těch pocitů z dobře vykonané práce moc neměl. Spíš bych naopak řekl, že když se mi něco nepovedlo, tak mě to pak dlouho pronásledovalo a stále jsem přemýšlel o tom, jestli jsem tomu mohl nějak zabránit.

Co by podle vás nemělo chybět kvalitnímu lékaři?

Určitě svědomitost. To je velmi důležité. Pokud chce k něčemu být, musí se stále učit a sledovat trendy. Zvláště, když jsem celé roky učil mediky. Člověk by měl vždycky počítat s tím, že mezi nimi může být někdo, kdo opravdu umí a měl by být na něj připravený. V tom je velký přínos pedagogické činnosti, že je potřeba být v obraze. Proto jsem se do čtení běžné literatury pustil až odchodem do důchodu. Do té doby jsem neustále upřednostňoval medicínské publikace. Teď už si to roky silně kompenzuji.

Jaké jsou kromě četby vaše největší záliby?

Cizí jazyky – němčina, angličtina, italština a ruština. Anglicky a německy hodně čtu, v italštině jsem na začátku, ale rozumím papežovi. Ten naštěstí mluví pomalu.

Co vás přivedlo k italštině?

S manželkou jsme do Itálie dost často jezdili. Žena ji má ráda. Tak jsem se rozhodl, že bude lepší, když se tam domluvím, že to bude jiné, než když jazyk neznáte. A paní byla nadšená, když jsem si tam poplkal.

Jaké jsou vaše další koníčky?

Poštovní známky a obrazy. U obrazů se specializuji na Mařákovce, těch mám 30.

A jak je to s poštovními známkami?

Dal jsem dohromady poměrně velkou sbírku, ale mrzí mě, že poštovní známky v poslední době upadají. Sbírám je od 6. třídy základní školy. Zaměřuji se na naše známky, ale ve sbírce samozřejmě nemám jenom ty. Je to zábava.

Na co se teď nejvíc těšíte?

Teď se nejvíc těším na to, že snad nebudu muset jet na dovolenou. Nedávno jsme byli v arabských „šejkanátech“ a jak jsem ležel u moře v teple, tak se mi probudily klouby a mám artrózy úplně všude. Nevím, co mi je nebo spíš toho možná vím až moc, tak to na mě dolehlo. Špatně se mi chodí a už nečekám žádné velké zlepšení. Tak už manželku varuji, že dovolené pro mě nebudou.

Vy jste ale velkým cestovatelem…

Je pravdou, že jsem jezdil do zahraničí často i jako průvodce. Přiznám se, že se mi příčilo ležet u moře, ale teď už nic jiného nedělám a radost z toho nemám. Proto doufám, že mě manželka vezme na milost a na dovolenou pojede s kamarádkou a nechá mě doma.

Co byl váš nejsilnější cestovatelský zážitek?

S kamarády jsme strávili třeba měsíc v Indii a občas to tam bylo životu nebezpečné. Pak zhruba stejný čas v Thajsku. Úplně sami jsme byli na Filipínách. Viděl jsem snad všechno, co jsem vidět chtěl, možná kromě Patagonie. Nejvíc mě však uchvátily parky ve Spojených státech amerických. Nic krásnějšího jsem při svých cestách nespatřil.