„Dnes nechápu, jak jsme vše mohli zvládat,“ říká bývalá staniční sestra pardubické interny

Ivana Barešová byla staniční sestrou na pardubické interně od roku 1959 do roku 2001. Jak vzpomíná na své začátky? Kdo a co ovlivňovalo její práci? Jak se dívá na fungování dnešní Interní kliniky, která letos slaví 20. narozeniny? To ochotně prozradila v rozhovoru, v němž se ohlíží za svou profesní kariérou.

Jaká byla vaše cesta na internu Pardubické nemocnice? 

Na zdravotnickou školu jsem se dostala víceméně náhodou. Studovala jsem ji v Praze. Poté jsem v roce 1959 dostala umístěnku do nemocnice v Pardubicích, konkrétně přímo na internu. Vzala jsem to jako fakt. Nastoupila jsem společně se čtyřmi dalšími nezkušenými sestrami ke staniční sestře Ažce Zapletalové a postupně poznávala provoz a učila se. Díky velké trpělivosti zkušenějších kolegyň a důslednosti Ažky jsem dostala skvělý základ. Sloužila jsem ve třísměnném provozu až do roku 1964, kdy jsem si na rok „odskočila“ na mateřskou dovolenou.

Co bylo dál?

Po mateřské dovolené jsem byla zařazena na ambulanci. Postupně jsem prošla na oddělení vším, kromě jednotky intenzivní péče. Při ročním dítěti jsem sloužila i pohotovosti, od sobotního rána až do pondělního odpoledne, kdy se musel o syna postarat manžel. V roce 1965 vznikla za primáře Bedřicha Herrmanna jedna z prvních jednotek intenzivní péče v republice. Zavedl zde s inženýry z Ústavu pro výzkum radiotechniky Opočínek řadu nových přístrojů, a tím rovněž nové léčebné postupy, hlavně kardiologických diagnóz. Stávalo se, že o víkendu pro mě přijela sanita s tím, že jsem musela do práce, protože pan primář prostě bádal. A to jsem zrovna vařila třeba oběd. 

To muselo být hodně náročné.

Ano. V té době se tu dělala opravdu náročná medicína. Museli jsme se hodně učit, spolupracovat, ale všechny nás to ohromně posouvalo. Dnes vlastně nechápu, jak jsme to všechno mohli zvládat. V roce 1971 jsem podruhé otěhotněla. Po půlroce na mateřské dovolené jsem dostala nabídku, abych nahradila Ažku Zapletalovou na pozici staniční sestry. Vracela jsem se tehdy s velkými obavami a respektem, protože na oddělení byla nastavena vysoká laťka a panoval tu řád. Nakonec to ale nebylo tak složité, protože kolektiv, který na interně v té době působil, fungoval velmi dobře.

Jak se dotklo oddělení, když byl z politických důvodů nucen odejít primář Bedřich Herrmann?

Odchod primáře Herrmanna a jeho spolupracovníků byl z mého pohledu nedůstojný. Bohužel v tom hrála roli politika. Pan primář se stal kvůli svým politickým názorům pro tehdejší režim nepřijatelným. V té době se interna rozdělila na internu A a internu B. Já jsem zůstala celou dobu na interně A. Primářem se stal docent Jiří Kos, který profesně pokračoval v tom, co začal primář Herrmann a přinesl další nové léčebné postupy. Byl to obdivuhodný člověk, s vystupováním anglického gentlemana, který chtěl mít navíc o všem přehled. Když přišel na pokoj, každého pacienta pozdravil a podal mu ruku, zkrátka noblesa. Pacienti i personál k němu měli důvěru, což se pozitivně odráželo na atmosféře na celém oddělení. To dostalo v roce 1975 nabídku, aby zde byl zaveden třístupňový ošetřovatelský režim. Hlavní sestrou jsem byla pověřena, abych vypracovala harmonogram práce a služeb, tak, aby byl výsledek co nejvíc ve prospěch pacienta. Nikdo mi neporadil, jak to mám udělat, ale snad se nám to podařilo, protože jsme se dočkali dokonce i pochvaly. Najednou přibylo personálu, což byla velká pomoc a úleva. Zlepšilo se také vybavení. Péče, kterou jsme pacientům věnovali, se pak pozitivně projevovala i ve výsledcích jejich léčby. Byla to krásná práce a člověka těšila. Mám pocit, že i kolektiv se v té době hodně sžil. 

Po odchodu docenta Kose do důchodu převzal vedení oddělení Petr Vojtíšek.

Ano, k naší radosti se primářem interny A stal Petr Vojtíšek. Přístup k pacientům a personálu zůstal na oddělení, které se transformovalo na kardiologii, zachován. Medicína opět významně pokročila a také vybavení se dál vylepšovalo, stejně jako kvalita péče. Tehdejší primář Vojtíšek si vychoval lékaře, na které může být hrdý, stejně tak jako na ostatní personál.

Co vám osobně dala interna?

Byla to velmi pestrá práce, které jsem věnovala víc času než rodině. A to proto, aby interna fungovala a aby bylo všechno v pořádku. Nebylo to vždycky snadné, ale snažila jsem se svou práci dělat poctivě a mít pochopení pro všechny slasti i strasti, které jsme společně sdíleli. Myslím, že těch radostí jsme zažili docela dost. A to i přesto, že to nebyla jednoduchá práce.

Jak se díváte na fungování dnešní Interní kliniky Pardubické nemocnice?

Přestože jsem v roce 2001 z tehdejší kardiologie odešla do důchodu, dění na nynější interně sleduji dál a jsem přesvědčena o tom, že funguje dobře. U příležitosti oslav 20. narozenin kliniky je třeba vzpomenout na celou řadu lékařů, sester, ošetřovatelek, sanitářek a sanitářů, administrativních pracovníků, uklízeček a instruktorek střední zdravotnické školy, kteří na interně od začátku její existence pracovali a tvořili její historii.

Co byste popřála klinice do dalších let?

Přeji všem hodně úspěchů a spokojených pacientů.