ORL je svým záběrem krásný, ale i záludný obor, říká přednosta kliniky

Konzervativní i chirurgická léčba, akutní a chronické stavy, onkologická problematika… Spektrum a šíře ORL oboru je větší, než by se na první pohled mohlo zdát. Nejen o oboru, ale i o novinkách nebo spolupráci s jinými odbornostmi pohovořil přednosta Kliniky otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku Pardubické nemocnice Jan Vodička.

Pane přednosto, každý laik asi ví, že ORL je zkratkou pro otorinolaryngologii, tedy obor, který se zabývá ušními, nosními a krčními onemocněními. Co ale všechno tento obor zahrnuje? Jak moc je rozsáhlý a široký?

ORL se zabývá velmi širokou problematikou, což z něj dělá velmi krásný, ale i záludný obor. Zahrnuje v sobě totiž jak chirurgickou, tak konzervativní léčbu, tedy léčbu bez chirurgie, a moderní léčebné postupy pak přinášejí do ORL ještě léčbu biologickou. Široké je také spektrum pacientů, od dětských přes dospělé až po seniory, široká je i anatomická oblast, které se obor věnuje. Navíc je ORL obor spojený jak s chronickými nemocnicemi, tak s akutními stavy. ORL lékař tedy musí být velmi všestranný a v základu obsáhnout všechno, současně se však má šanci opravdu intenzivně věnovat a soustředit na zhruba dvě specifické oblasti.

Myslíte, že tento široký záběr je pro ORL specifický, nebo je na něm, oproti jiným oborům, něco jiného unikátního?

Široká problematika a následná atomizace oboru dle mého probíhá všude v medicíně, v tomto jako ORL nejsme jediní. Myslím ale, že unikátní je to, že si v naprosté většině případů pacienty sami indikujeme, sami chirurgicky léčíme a následně si je i sledujeme. Pokud je tedy lékař dostatečně sebekritický, může sám posoudit, jaká léčba má pro daného pacienta prospěch, a hledat tu, která pro něj bude nejpřínosnější. V ORL oboru totiž pro mnoho stavů není pouze jeden jediný postup, ale léčebných možností je více.

Do jaké míry se z vašeho pohledu tento obor vyvíjí? A v čem třeba může být atraktivní pro začínající lékaře?

V ORL se objevuje spoustu nových léčebných postupů. Ať už se bavíme třeba o biologické léčbě nebo tzv. aktivních implantátech, které se vkládají do středního ucha nebo kochleárních implantátech stimulující hlemýžď vnitřního ucha. Ve stejném duchu pak můžeme zmínit i vývoj léčby krvácení z nosu, které také postoupilo od obyčejného vkládání tamponády k cílenému ošetření dané krvácející cévy. Oproti dřívějšku se nyní daleko méně dělají malé intervence na ambulanci, jako je například paracentéza, tedy propíchnutí bubínku. Dalším příkladem jsou punkce čelistních dutin, od kterých se také výrazně ustoupilo, protože se zánětlivá onemocnění dutin dají řešit konzervativní léčbou. V onkologii, především v chirurgii hrtanu, se oproti stavu před 20 lety dnes také daleko více využívá laser, který více šetří tkáň. To všechno jsou velké pokroky. A atraktivní na oboru je určitě to, že v něm umíme uplatnit nové postupy nebo že využíváme řadu moderních technologií – optiky, endoskopie, navigace nebo například neuromonitorace, díky které můžeme během operace lépe sledovat průběh nervů. Vedle chirurgické části je tu pak ta konzervativní část, především v oblasti poruch sluchu, mám na mysli kompenzaci s využitím sluchadel. ORL představuje ohromné množství možností a podnětů, v nichž se mohou začínající lékaři najít.

Zmínil jste biologickou léčbu. O co se vlastně jedná?

Je to cílená léčba, která se zaměřuje na záněty, jež probíhají v celém organismu, ale projevují se právě například v dutině nosní a často také na plicích. Jedná se o chronickou rinosinusitidu s polypy a astma. Léčba se zaměřuje na konkrétní typ interleukinu, tedy typ molekuly v těle, kterou blokují. Léčba tak umí zablokovat zánět, který není v organismu účelný a pacientovi tak škodí.

Část ORL oboru tvoří také onkologická problematika.

Ano, onkologická problematika je z mého pohledu jednou z velkých výzev našeho oboru. Ze všech našich pacientů ti onkologičtí sice tvoří menší část, nicméně pro ORL lékaře je to o to náročnější, aby dokázal z příznaků rozlišit, že se může jednat právě o takové onemocnění. U naprosté většiny případů budou totiž příznaky značit třeba zánět hltanu, nicméně u malého procenta tomu tak být nemusí. I proto pořádáme konference a snažíme se spolupracovat i s ambulantními ORL specialisty, abychom lépe dokázali včasně pacienty s onkologickým onemocněním zachytit a mohli jim pomoci.

Onkologické problémy spojené s hlavou a krkem nejsou, oproti jiným nádorovým onemocněním, mezi veřejností až tak známé. Jak tedy vůbec probíhá jejich záchyt?

Pokud pacienta trápí například bolest v krku, nasadí se léčba, u níž by zhruba do dvou týdnů měla být nějaká reakce. Pokud není, měl by být pacient odeslán na vyšetření ORL specialistou. Ten pak může zjistit třeba zánět hlasivek, nebo nádorové onemocnění. U velké části pacientů se příčina obtíží neodhalí a je nutné dál pokračovat v diagnostických vyšetřeních. V současné době začínají mezi onkologickými pacienty převažovat nádory hltanu způsobené aktivací infekce papilomavirem, tedy ta vžitá představa, že si takový nádor člověk způsobí sám konzumací alkoholu a cigaret, už nemusí být úplně pravda. Bohužel nádory hlavy a krku jsou obecně velmi složité a obtížně léčitelné typy nádorů. Jejich přítomnost nejde rozpoznat z krve, pouze přímým pohledem nebo vyšetřením na CT nebo rezonanci. Jak jsem již zmínil, je to určitě jedna z velkých výzev našeho oboru a jsem v tomto ohledu velmi rád za skvělou spolupráci s kolegy onkology.

Spolupracujete i s dalšími odbornostmi?

Asi nejintenzivnější spolupráce je právě s onkologií, nicméně ve spoustě oblastí spolupracujeme také s anesteziologií – to se týká především zajištění dýchacích cest, provádění tracheostomií. V oblasti spánkové medicíny jsou našimi partnery především kardiologové, v oblasti výkonů na hlavě a krku je důležitá také spolupráce s kožními lékaři. V případě závrativých stavů je zásadní spolupráce s neurologií, v oblasti hojení ran a kožních defektů pak s geriatrií.

Zmínil jste hned několik zajímavých oblastí, například spánkovou medicínu nebo problematiku závratí. Jsou specializace, na které se v rámci ORL kliniky zaměřujete?

Jsem přesvědčen, že se dlouhodobě snažíme být na špici v oblasti čichu a chuti a obecně rinologie. Nejen, že vyšetřujeme metodami, které nejsou všude dostupné, například testem parfémovaných fixů nebo respirační olfaktometrií, ale věnujeme se i vývoji, kde v současnosti pracujeme na novém testu vyšetření chuti společně s pardubickou univerzitou. Kromě čichu a chuti se více věnujeme oblasti polykání a vyšetřujeme pacienty, kteří mají z nejrůznějších důvodů obtíže s polykáním. V ambulantní části pak máme úspěšně se rozvíjející poradnu pro pacienty s poruchou rovnováhy a také poradnu pro poruchy dýchání ve spánku. V rámci spánkové medicíny pacienty indikujeme a narozdíl od jiných podobných pracovišť je pak i sledujeme. To znamená, že pacienta indikujeme k přístroji s přetlakovou ventilací a podle toho upravujeme doporučení k chirurgické nebo konzervativní léčbě. Je to vždy o tom s pacientem komunikovat a najít pro něj tu správnou léčebnou metodu.

To znamená, že se každému snažíte najít léčbu „na míru“?

Určitě. Obecně je v přístupu čím dál větší individualita a myslím, že v medicíně to bude tímto způsobem pokračovat. To ukazuje i zmíněná biologická léčba, kde si musíme být u konkrétního pacienta jisti, že je léčba zacílena na jeho konkrétní typ zánětu. Bude se to postupně cílit dál a přesněji, a to je určitě správně.

A co na to pacienti?

Zdá se mi, že i sami pacienti se mnohem více zajímají o to, jaké mají možnosti. Daleko více jim ukazujeme třeba CT a další výsledky vyšetření. Dnes je možností mnohem víc a pro pacienty je to v zásadě náročnější. My dáme pacientovi na výběr, řekneme mu, co která léčebná varianta obnáší, jaké jsou její výhody a nevýhody a on si pak může vybrat, jakou léčebnou modalitu zvolí. Taková komunikace je pak pro vztah lékaře s pacientem daleko lepší. Přestože v medicíně nikdy nebude nic stoprocentní, naším cílem je spokojený pacient. Jsou třeba situace, kdy je podle výsledků vše v pořádku, ale pacient spokojený není. Pak tedy hledáme, proč ty potíže neustávají, jak s tím pracovat a snažíme se najít ideální řešení pro daného člověka.

Proč jste si vůbec vybral právě ORL?

ORL dělala moje maminka a já se mu, jak to tak bývá, dlouho věnovat vůbec nechtěl. Nicméně pak jsem byl v rámci studia navštívit ORL operační sály, kde operoval pan profesor Klačanský uši, a to bylo něco tak úžasného, že jsem měl okamžitě jasno. Právě proto jsem také zamířil do Pardubic, kde tyto operace prováděli pan prof. Pellant a pan prof. Chrobok. Také mě nadchlo, že se v ORL snoubí právě ta konzervativní část, kdy pacient musí být před operací velmi dobře a pečlivě vyšetřen, s chirurgickou částí, která je pečlivá a titěrná a může vést i k tomu, že je člověku třeba navrácen sluch. To pro mě byl rozhodující moment.

A co vás na oboru nejvíc baví dnes?

Do oboru jsem šel kvůli operativě uší, nicméně mi pan profesor Pellant, který kliniku založil, navrhnul téma čichu. O čichu jsem tehdy nevěděl nic, ale díky panu profesorovi jsem začal studovat čich, rinologii… A zjistil jsem, že spousta pacientů, kteří mají problém s nosem, má problémy i s ušima.

Jak jste řekl, o vznik kliniky se před 20 lety zasloužil profesor Arnošt Pellant, který byl také přednostou a jehož jste byl žákem. Jak vy dnes vnímáte roli a význam kliniky?

Myslím, že velmi dobré ORL základy byly v nemocnici položeny již v minulosti, primářem Horáčkem či panem docentem Semerákem. Pan profesor Pellant však pracoviště posunul neuvěřitelným způsobem. Jednak to bylo na úrovni formální, tedy zřízením kliniky, která nám umožňuje spolupráci s pardubickou univerzitou a v rámci které můžeme rozvíjet výzkumnou činnost právě v oblasti čichu, chuti, polykání a nosní průchodnosti. A pak to samozřejmě byl posun i na úrovni léčebně-preventivní péče. Společně s profesorem Chrobokem tvořili výjimečný tandem a řekl bych, že jejich vedení mělo na nás, nastupující lékaře, úžasný dopad a dodnes jsou pro nás vzorem.